Jak je to s pravou a levou hemisférou nejen při kreslení

Levá hemisféra dohlíží, abychom chodili včas, abychom uměli spočítat, kolik budeme platit v obchodě, abychom se uměli podepsat, domluvili se na dovolené cizí řečí, nebo správně zaparkovali podél chodníku. Pravá hemisféra nás učí jakou barvu má nebe a že jich může být nekonečně mnoho, od černé, indigo, přes fialovou, červenou, růžovou, oranžovou, okrovou, žlutou až k té modré. Má na starosti naši představivost, brouká s námi naší oblíbenou písničku, nebo nám pomáhá snít, jaká bude letošní dovolená. Aby se nám dobře žilo, potřebujeme, aby naše hemisféry byly propojené a hezky spolupracovaly. Zkrátka aby se jedna moc netlačila před druhou.

Levá hemisféra je ten dospělý kritik ve vaší hlavě, který dává pozor na to, aby to co děláme, nebyla „ztráta času“. Má na starost, abychom všechno vytvořili co nejrychleji, nejefektivněji a nejlépe. Je tak nastaven. A v určitých aspektech je to výborné nastavení, funguje a žene nás kupředu. Aby z nás něco bylo J Když se mu ale moc popustí uzda, přestává váš život být o žití ve smyslu užívání života, ale o přežití. Zkrátka abychom do toho důchodu doběhli co nejrychleji a nejefektivněji, měli odškrtnuty důležité položky, které tam mají být jako rodina, dobrá práce, vlastní bydlení, finanční zabezpečení, atd.  A když je kritik tolerantní, dovolí třeba ještě nějaké sportovní výkony, které ale musí mít taky jasný smysl a cíl, tj. buď zvítězit nebo zhubnout J

Toto nastavení je dobře vidět i v kreslení. Levá hemisféra kreslí tak, jak je to z jejího pohledu nejlepší, tj. ani se nepodívá na to, co má kreslit, ale zamyslí se(!) jak to má vypadat a zpaměti nakreslí symbol. Všichni to poznají, je to za 3 vteřiny hotové, dobrý, zahodit tužku a šup jdeme honem dělat něco užitečného, třeba uklízet, rýt zahradu, zkrátka pracovat, žádný flákání J. Pravá hemisféra kdyby kreslila, chrstne na zeď plechovku s barvou a bude zbytek dne hledět a představovat si, co všechno se dá v tom fleku najít a naprosto ztratí pojem o čase. Je jasné, že ani jeden z těchto extrémů není ten pravý. Když tedy chceme dobře kreslit realistické portréty, krajinky, zátiší, zkrátka jakékoli téma, musí tyto dvě naše hemisféry spolupracovat. Potřebujeme je obě, přesnost měření i zaujetí hloubkou stínu. A také se potřebujeme trochu vrátit do dětství a hrát si.  S tužkou, pastelkami, uhlíkem nebo barvami. Ne proto, aby na konci bylo veledílo na zakázku (efektivně odvedená práce), ale protože je to hlavně zábava a relaxace. Zapomeneme při tom na všechno, co nás trápí, vypneme všechny myšlenky v hlavě, propadneme se do obrázkového světa a soustředíme se jen na to, kudy vede tahle čára, jak moc musím přidat stínu a jů tady je další čára, té jsem si předtím nevšimla...  A ten dospělý kritik v naší hlavě si aspoň na chvíli může vzít dovolenou a my si to užíváme, nehodnotíme, neznámkujeme, prostě jen kreslíme J

zdroj obrázku: www.imgur.com/a/OA2xu