„Poselství od protinožců“

Přeji dobrý den paní Hochmalová!

Tu knihu jsem četl už před pár lety. Od té doby ještě několikrát.  Zamávala se mnou. Od té doby jsem si mnohokrát potvrdil, že   život funguje přesně tak. Víte, já třeba hrozně rád jezdím na vandry.  Do lesů a skal. Sám. Jednou jsem se coural týden nebo dva ve skalách  okolo našich hranic s východním Německem. Došla mi pitná voda.  Zrovna jsem byl v Německu. Všechny prameny na mapě zakreslení, byly  suché. Šetřil jsem vodou a poslední den měl už jen asi půl litru. Bylo teplo  a chůze po horách bez vody docela vyčerpávala. Německy neumím,  přesto jsem změnil trasu a prošel dvě vsi (normálně se vesnicím vyhýbám),  ale nebyl tam obchod, ani nikdo venku, koho bych mohl posunky požádat o vodu.

Ve chvíli největší frustrace, jsem si sednul u cesty na louku, podíval se na rozpálené  slunce a najednou se uklidnil. V duchu jsem oslovil Boha (nejsem členem žádné církve) a řekl, že jsem vyčerpal všechny možnosti, které jsem mohl já využít. Nyní,  že je to na něm. Pokud mám poznat žízeň, že jsem připraven. Pokud, že mě musí k vodě zavést on, já už nevím, co dál. Odevzdal jsem se do rukou osudu se šťastným srdcem a úsměvem na  tváři.

Po několika hodinách jsem našel výtečnou chladivou vodu vytékající ze země do napajedla pro krávy. Nikdy mi nechutnala tolik, jako tehdy. Zbytek vandru byl úplně jiný než kdykoli jindy. Když začalo pršet, nekabonil jsem se jako jindy. Svlíkl jsem se do naha a nahlas křičel Děkuju! za to že se příroda rozhodla mě umýt. Kdyby mě někdo viděl, jak tam tancuju po cestě v dešti  nahý, s husí kůží a drkotajícími zuby, ale šťastný, tak by asi zavolal pro psychiatrickou pomoc. Byla to nádhera se naprosto odevzdat Bohu, přírodě či jak to jmenovat, stejně  jako to domorodci  učili paní Morganovou. Život a svět okolo sebe jsem vnímal úplně jinak.

Doporučuju ku přečtení ještě druhou její knihu o domorodcích v Austrálii. Poselství z věčnosti. Jen tedy pro mne nebyla ta četba tak povznášející jako Poselství od protinožců. Naopak je to docela depresivní a ve mě vyvolalo vztek na naší takzvanou "civilizaci" Ale je to poučné si i  tuhle knihu přečíst.

No nějak jsem se rozepsal. To se mi nestává. prostě jsem cítil potřebu Vám to sdělit. Pokud jste dočetla až sem, tak děkuji za "vyslechnutí" a doufám, že jsem Vás moc neobtěžoval.

Jířa Ptáček

Pane Ptáček, naopak. Jsem moc ráda, že jste se s námi podělil. Jako projev mé radosti , jsem si dovolila  před Váš dopis dát vlastnoručně zhotoveného  domorodce z keramiky, snad se Vám bude líbit.

Květa Hochmalová