Nikdy nevíš, kdy hovoříš s králem

Stalo se to tento měsíc. Chtěli jsme si vyjet s manželem na pár dní na kola a skončili jsme v kempu, poblíž Prachovských skal. Objednali jsme si chatku. Celkově moc hezké, čisté a klidné prostředí.    Kousek před naší chatkou byla vybudovaná nová pergola. No, prostě jen taková střecha na dřevěných nohách, určená pro posezení pod přístřeškem v případě špatného počasí. Rozměrově cca 15 x 8 m. Popisuji to proto, že každé ráno jsme vyšli před chatičku, posnídali a já, jak jinak, než se zájmem, mně vlastním, pozorovala dění kolem sebe. Nebylo možné si nevšimnout štíhlého, vysokého muže, ve věku cca 60 let. Byl oblečen do pracovních kraťasů a plandavé košile. Na nohou měl světlé kecky, které se nosily za mého mládí a v nich vysoké tmavé ponožky. Každé ráno okolo 7,00 hod. přivezl kárku na odpadky, donesl kýbl, koště a hadr a začal svůj úklid tím, že vytřel onu popisovanou pergolu. Prostě, byl to místní uklízeč.

O každém člověku, který mě alespoň trochu zaujme, přemýšlím.

Přemýšlela jsem o i téhle uklizečce v mužském podání.

Říkala jsem si, proč tu pergolu nevytře třeba jen jedenkrát do týdne a ostatní dny ji jen nezamete. Vytírá ji každý den a ona je celkem čistá. A navíc, je to opravdu pořádná plocha a tak to trvá docela dlouho. Vybavuji si, že mě také napadlo, že je to vlastně chudák, že dělá ženskou práci a jak mu asi je? Mnoho lidí se na něho dívá. A proč asi nedělá jinou práci? Nemá na to, nebo je snad nemocný a nemůže nic jiného najít? Nebo přišel o práci a nic jiného pro něho není a on je rád, že může dělat toto?

Pak mě napadlo, že to je zase od něho hezké, že když nemá práci, vezme cokoli. Prostě, tak nějak mě to létalo hlavou a já ho tam viděla den co den.

Zajímavé bylo také to, že manželovi od začátku někoho připomínal. Ale nebyl si jistý. Nedělám mezi lidmi rozdíly. Uklízeč, nebo manažer, to pro mě není měřítkem, jak k lidem přistupovat. Když jsem si ráno chodila v době, kdy zrovna vytíral do pergoly do ledničky pro máslo, pozdravil. Odpověděla jsem mu, omluvila se a poprosila, zda mohu projít, přes vytřený kus, do ledničky. Vždy jsem s ním prohodila pár vět a zjistila, že i když toho moc nenamluví, je to příjemný a milý člověk.      

A právě to, je pro mě jediným měřítkem.

A tak jsem každý den prohodila několik vět s uklízečem. Teda, to jsem si myslela, až do doby, než manžel zjistil jeho jméno. Manželova domněnka se potvrdila, byl to jeho známý z dob, kdy sem jezdil na prázdniny.  Na tom není nic tak zvláštního.  

Jenže:

Ten muž už není  jen známý z dětství. Po tolika letech je dnes spolumajitelem velkého masokombinátu. A zároveň tohoto nádherného, velkého, krásně vybaveného kempu, který získal v loňském roce hodnocení „Nejlepší kemp roku“. Jak jsem se dozvěděla, vlastní několik dalších nemovitostí a jak se říká, JE ZA VODOU.

A tak se mi znovu potvrdila věta: Nikdy nevíš, kdy hovoříš s Králem. A zároveň jsem na sebe byla pyšná. Na to, že nedělám mezi lidmi rozdíly, že jsem k němu byla milá a příjemná, i když jsem si do posední chvíle myslela, že je to uklízeč a on to byl zatím úspěšný podnikatel.

Co dělal pro to, aby byl úspěšný? Pracoval, dělal cokoli. Cokoli bylo třeba.

Je zajímavé o tom všem přemýšlet, že?

Já si myslím, že mnoho lidí by se mělo zamyslet nad tím, jak posuzuje lidi kolem sebe.  Nikdy totiž nevíte, kdy hovoříte s Krále. A mnoho Králů by se naopak mělo zamyslet nad tím, jak se chová a hovoří se svými podanými.

Květa

zdroj obrázku: cikánská pohádka z hor. Zlatý poklad. Gregor Moldavit