Je to tady…… (jak vznikají nápady)

Na začátku to byl jen takový obyčejný nápad. A to, nakreslit si tuhle dívku. Moc se mi líbila. Dopadlo to takhle:

A když byla nakreslená, měla jsem pocit, že jí od úst jdou slova. Jako by na mě ta slova sama křičela. Říkala: „ Tááááak a teď to prasklo“. To jsem ještě nevěděla co, „co vlastně prasklo“. 

A tak jsem to zkoušela dát na papír a dopadlo to takhle:

A pak jsem uviděla jeden svůj již nakreslený obrázek a napadlo mě to! A najednou to vypadalo v náčrtu už takhle.

Když ten náčrtek viděly Klárka s Martinkou, nevěřily vlastním očím. Ale překreslené do reálu to už vypadalo takhle:

A byl na světě NÁPAD   ! ! !  :-) :-) :-)

Vlastně první myšlenka, která se pak postupně  rozvíjela a po půl roce práce to dopadlo takhle.

Ta práce mě neskutečně bavila. Bylo to zas úplně jiné, než učit lidičky na kurzu kreslit. Něco se mi tvořilo pod rukama a zase jinak, než jsem byla doposud zvyklá. Bylo to spojení manuální zručnosti a techniky. Techniky, která to pevně dané na papíře, dokáže rozhýbat. Já sama umím tu první část, dát to na papír a nad tím druhým se mi tajil dech. Viděla jsem, jak někdo jiný, který má jako koníčka to, co já sama zatím neovládám, dává celému nakreslenému příběhu život.

Zručnost a technika. Jak se nádherně doplňují. I v životě se může vše doplňovat, když… Když co?

Když se jedno nepovyšuje nad druhým, když se jeden nepovyšuje nad druhým. Když jedno uznává druhé, když jeden uznává druhého. Když chce jedno pracovat s druhým, když chce jeden pracovat s druhým. Když jedno naslouchá druhému, když jeden naslouchá druhému. Když jedno respektuje druhé, když jeden respektuje druhého. A tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Práce na tomhle minifilmu pro mě byla něco nového, moc zajímavého. A já si ověřila, že kdy spojí úsilí dohromady dvě generace (věkové) a dvě techniky (rukodělná zručnost a moderní technika) dopadá to krásně a baví to a jsou krásné pocity při práci a …..vůbec nevadí, že to ti lidé dělají jako svou zálibu, že nejsou profíci a že jsou generačně tak daleko od sebe.

Je to proto, že se dokáží domluvit, vyjít vstříc, respektovat názor druhého a dělat to s radostí.

Přeji Vám v životě také tak hezké pocity, při dokončené práci, jako zažívám teď já.

Je to nádherný pocit a je tu pro mě :-).

Děkuji těm, kteří mě k těmto pocitů dokázali dovést, těm, kteří se na minifilmu podíleli: Největší kus práce, spolu se mnou, na filmu udělala moje kolegyňka Klárka Paroubková. Dále syn Jirka, dcera Martinka, dobrá známá Vierka Lapáčková a video zpracoval do konečné podoby František Sulzer. Děkuji.  :-)

Květa Hochmalová