Jak reagovat v obtížných situacích

Jezdím buď s manželem, nebo ve větší skupince, ale mnohdy i sama. Pokud jedu sama, je to v létě, když je krásné počasíčko, přivstanu si a udělám si svůj zhruba 17 kilometrový okruh, na osmou už jsem zpět a mohu po studené sprše sednout k počítači a začít pracovní den.

I tentokrát jsem vyjela sama, bylo krásně, měla jsem na sobě jen krátké černé elasťáky a žluté přiléhavé cyklistické triko s krátkým rukávem. Začátek probíhal jako vždy, během trasy projedu několik vesniček, podél polí, rybníka a pak lesem zpět na hlavní silnici.

Jela jsem poslední čtvrtinu trasy. Takže poslední vesnička, z ní cca kilometrový sjezd do údolí podél polí a pak mě čekal cca dvoukilometrový úsek lesem do kopce. Musím podotknout, že je o málo frekventovaný úsek. Vyšlápla jsem cca čtvrtinu kopce lesem a všimla si, že podél cesty jsou maliny. S chutí jsem se do nich pustila, přece mě čeká ještě to stoupání a já se musím posilnit. Když jsem se jich dost najela a zvedla kolo, že budu pokračovat, zrovna mě míjel cyklista. Nebyl to takový ten klasický namakaný cyklista, který má přilbu, závodní posed a kouká jen dopředu a na hodinky, aby měl čas co nejlepší. Ale nebyl to ani cyklista, který sedí na kole jednou za půl roku, když se potřebuje někam přepravit.

Pomalu projel kolem mě, prohodil něco ve smyslu, že to se mám, že jsem na malinách a kam jedu. Slušně jsem odpověděla, vyčkala a za chvíli nasedla na kolo a vyjela do toho nepříjemného kopce. Jezdec byl cca 50 m přede mnou. Jenže, přesto, že nejsem žádný rychlý cyklista, nebylo možné si nevšimnout, že vzdálenost mezi námi se dost rychle zmenšuje. Na „muže“ jel neobvykle pomalu. V tom mi zazvonil mobil, volal mi manžel, já seskočila z kola, otočila se k lesu a hovořila. Když jsem domluvila, podívala jsem se směrem po trase, tz. do kopce nahoru a zjistila, že onen cca 50 letý cyklista už tam není. Fajn, zřejmě, co jsem hovořila, vyjel kopec a zmizel. „Jedu tedy také dál“, řekla jsem si. Jenže po několika desítkách ujetých metrů jsem si všimla, že nějaké kolo leží v příkopě a jeho majitel je na okraji lesa a „asi čůřá“. Byl to ten muž, co mě před chvílí míjel. Řekla jsem si, že je to přece pomalý cyklista, že ho předjedu a budu se snažit rychle vyjet ten kopec. Každopádně to začalo být nepříjemné. Koukala jsem jen před sebe na cestu, projela kolem něho, on už vyházel z lesa ke kolu a prohodil. „To já mám raději houby, než maliny, je to hned, nedá to tolik práce“.

Projela jsem kolem něho a řekla si, že musím od něho co nejrychleji ujet a tak jsem šlapala, co to šlo. Stejně to bylo, skoro krokem. Kdyby někdo vedle mě pomalu běžel, stíhal by, protože ten kopec je opravdu pořádný. Po chvíli jízdy jsem si řekla: „ Bezva, ujela jsem mu.“ Když tu za sebou slyším šramot kol. Že by byl za mnou? Tak se po chvíli otočím a on vám byl nalepený metr za mnou. Uhnula jsem s kolem do strany, „Já vás pustím, jeďte přede mě, já jsem pomalejší.“ „ Ne, jeďte,“ odpověděl a jel nalepený na mých zádech. To jsem si uvědomila, že vůbec nemám věci pod kontrolou. Uvědomila jsem si, mám metr za sebou nalepeného chlapa, ani nevidí a nevím, co tam dělá a já před ním šlapu jak blázen do toho kopce a jsem jen tak v elasťácích a letním tričku. Napadlo, mě, že když mě teď shodí do lesa, najdou mě až za týden. A já se ještě víc potila a ještě hůř se mi šlapalo a ještě více jsem funěla a zabírala a šlapala a šlapala. Naplno jsem si uvědomila, že jedeme krokem, on je na mě nalepený a poslouchá moje funění a kouká na a můj zadek.

Bylo mi ouha, ale co jsem měla dělat, jela jsem dál.

Dopadlo to dobře, nic se nestalo. Dojeli jsme takhle zbytek kopce, až k hlavní. Oddechla jsem si a konečně cítila úletu, už se nic nemůže stát. Tam už zastavuji a nechávám ho jet, už ho nechci mít nalepeného na zádech. Po chvíli také vyjíždím, jezdilo jedno auto za druhým, už jsem se nemusela bát. Vyjela jsem. Jenže on jel tak pomalu, že jsem ho dojížděla. Vypadalo to, že teď budu na jeho zadku nalepená já. To teda ne. Proč to dělá, nebo snad už nemůže? Je to tam taková dlouhá, táhlá rovinka. Rozjela jsem se, předjela ho a co jsem mohla, šlapala a šlapala. Tak rychle jsem snad ještě nejela. Po dvou kilometrech velmi rychlé jízdy se blížím do našeho městečka, nemohu popadnout dech, jak jsem hodně makala, ale byla jsem spokojená, ujela jsem mu, já to zvládla. A tak jsem se otočila, abych zmonitorovala situaci a nebudete tomu věřit, on byl zase metr za mnou. Zřejmě byl za mnou celou dobu, jen jsem ho v tom zvuku projíždějících aut neslyšela.

Byl to moc nepříjemný zážitek a já si uvědomila, jak jsme zranitelní a jak by, kdyby to byl někdo jiný, stačilo málo…

Naštěstí to byl jen nějaký, sobě si něco dokazující, poděs.
Tento zážitek mě donutil o tom hodně přemýšlet. Co s tím? Když pojedu opačně, duhou stranou, je les ne na konci, ale na začátku a nic tím nevyřeším. Také mě napadalo, že moje dcera občas také jede sama. Co s tím?

Řešením není NEjezdit, ale jinak se v takové situaci zachovat.

A tak vím, co bych udělala příště:

Takže znova: sjíždím do údolí, trhám si maliny, míjí mě jezdec, slušně mu odpovím, nasedám na kolo a napodruhé ho dojíždím, když vykonává svou potřebu a znovu mě osloví (a právě teď nastává chvíle, kdy mi to začíná být nepříjemné).

Tak proč zažít znovu horké chvíle, jako předtím. Příště prostě odpovím:

„Já mám houby také ráda, ale teď se musím otočit a sjet nazpátek, do údolí, protože už mě dojíždí manžel (přítel, kamarádka, rodina,…), už je vidím, domluvili jsme se tak.“ Řeknu cokoli, podle situace, ale už nemohu příště jet stejným směrem jako on. Musím na druhou strhu a navíc, je to z kopce a pochybuji, že se bude za mnou vracet a ještě k tomu do míst, kde se mám s někým sejít.

Závěr: každá situace nám má něco říci, třeba to, jak se příště zachovat jinak, správněji a bezpečněji.

Květa