Nebuď tak přísná

Tak se vám tedy přiznám, že nebýt přísná se už učím několik let. Někdy mi to připadá jako nikdy nekončící práce. Mám pocit, že objevuji stále nové situace, do kterých se, jakoby potají, ta moje přísnost opět vloudila. Ona umí být někdy pěkně nenápadná J.

Když už jsem konečně měla před pár lety pocit, že mám vyhráno, potkala jsem svého muže, narodila se nám první dcera a přišly další, dosud nepoznané, situace a začalo to vypadat, jako bych se musela vše učit znovu. A občas také slýchám tu větu: „nebuď tak přísná“.

Přemýšlím, co se to ve mně vlastně děje? Napadá mě, že lidé jsou k sobě i k ostatním přísní proto, že mají nezlomnou touhu být dokonalý. Ve všech ohledech mít vše perfektní, nedělat chyby a hned na poprvé všechno zvládat na jedničku. Ano, to jsem já. Tak to chci. Nechci zažívat omyly, chyby, chci být dokonalá hned TEĎ. Jenže ono to nejde. A je to přirozené. V každodenních situacích nad tím ale takto vůbec neuvažuji. Na takové úvahy mám prostor třeba až teď.

Před nedávnem jsem narazila na zajímavý článek o rodičích a dětech. A protože je to teď moje téma číslo jedna, nemohl mi uniknout. A tam stálo něco k mému zamyšlení: „ Nejde být dokonalou matkou ve všech ohledech a vědět si rady vždy za všech okolností. Prostě každý rodič dělá chyby, někdy tápe, někdy je unavený, zoufalý a je to normální stav. Tím, že jako rodiče děláme chyby, nevíme si někdy rady a umíme to přiznat, už tím samotným také něčemu své děti učíme a děti se potřebují učit. Proto jsme my rodiče tady.“

„Tak vida. Ono to se mnou nebude tak hrozné,“ směju se v duchu a uklidňuji se. A tak přemýšlím nad dalšími situacemi, které v životě potkávám a mám z nich občas nepříjemný pocit, že to mělo být lepší, že já bych měla lépe zvládat to a to…. Až teď mi dochází, že musím prostě některé věci přijmout takové, jaké jsou. Poučit se z nich, ale nestydět se za to, nevyčítat si, že to nebylo hned na poprvé skvělé.

Je to tak, že nejsem dokonalá, někdy něco fakt nezvládám, ale jdu dál. A za to se musím pochválit.

Za to, že jsem nerezignovala, že dělám v danou chvílí to nejlepší, co umím a zpětně o věcech přemýšlím. Ono jde o to, nezlomit hůl a učit se postupně. A nenechat se vykolejit, že ještě všechno neumím perfektně. A tak se teď učím, aby mi nevadilo, že zatím nejsem dokonalá a třeba nikdy nebudu. A chvíle, kdy se mi to daří, jsou fakt bezva J.

Klára Šubrtová

zdroj fota : www.g.cz