Dělám, děláš, děláme něco pro sebe

Na začátku  každého kurzu se od lidí ráda dozvídám, co je ke kreslení vlastně přivedlo.  V poslední době jsem slyšela několik příběhů, které si byly velmi podobné. „Nikdy mi nezbýval čas na sebe. Celý život  jsem se točila kolem plotny, dětí a manžela. Teď jsem si řekla, že jednou  udělám radost sobě. A tak jsem tady“, vyprávěla starší žena s jemnými rysy  v obličeji na jednom z kurzů.

 „Tak dlouho jsem se chtěla učit kreslit a stále mi to nevycházelo.  Pro sebe jsem nikdy  nic neudělala, nebyl čas. Přístup jsem změnila až poté, co  jsem vážně onemocněla. Pravidelně teď chodím na jógu, na hodiny angličtiny,  jezdím na kole, prostě si užívám,“ slyším od další ženy středního věku.   Když jsem vyslechla několik  takových příběhů, začala jsem přemýšlet sama o sobě. Kdy jsem si naposledy  udělala nějakou radost? Věnuji dostatek času sobě? Tomu, co bych já chtěla nebo  se více přizpůsobuji tomu, co by rádi ti druzí? Vzápětí jsem začala pozorovat  své okolí. Jakpak jsou na tom ostatní? A jak to vlastně funguje?

  Mám za to, že na světě musí být vždy  vše v rovnováze. Pokud to tak není, nastává problém. Ať už  zdravotní, v zaměstnání nebo třeba mezilidských vztazích. Někdy se lidé  věnují druhým, ale téměř nikdy si neudělají čas na sebe, na to, co by  rádi dělali. A teď nemluvím jen o ženách, ale i o mužích, protože i oni se  v podobných situacích mohou ocitnout. Mnozí z nás mají totiž někde  hluboko v sobě zapsáno, že když člověk hledí sám na sebe, je to sobecké.  A tomu se přece chceme vyvarovat. A tak to někdy převedeme do extrému-  pomáháme všude okolo, staráme se a někdy  dokonce i za cenu toho, že se nám naše pozornost, ochota a péče nevrací zpět. A  po čase se cítíme vyčerpaní, bez energie, věci nefungují tak, jak bychom chtěli  a my nevíme proč. Někteří lidé tvrdí, že jim jejich situace vyhovuje, že  vlastně nepotřebují nic měnit. Někteří přiznávají, že jim tohle sice  nevyhovuje, ale nemají možnost, jak z toho ven.

Vždycky existuje cesta a vše má své řešení. Pokud děláme něco sami pro sebe, neznamená  to, že nemáme rádi svojí rodinu nebo partnera. Ani to neznamená, že bychom je  nějak hodlali zanedbávat. Myslím, že pravidelně myslet sám na sebe není vůbec sobecké, ale  naopak velmi přínosné. A vůbec to nemusí být velké věci. Vždyť i drobnost  potěší. A nikde není psáno, že když si rádi vyrazíme třeba do  přírody nebo na kurz kreslení, že se k nám ostatní nemohou připojit. Co  myslíte?

Klára

zdroj obrázku: www.rachel-aylla.blog.cz