Co všechno si necháváme líbit

Určitě vás to už také potkalo. Sedíte v restauraci a máte před sebou kávu, která nechutná jako káva nebo na talíři řízek, ze kterého cítíte přepálený tuk. Přemýšlíte, co s tím. Mám se ozvat a jídlo vrátit? Nebo to pro tentokrát nechám být, protože mám hlad nebo se mi nechce „dělat rozruch“, když je kolem tolik lidí? Zdánlivě jednoduše řešitelná věc. Jenže ono to není jen o kávě a řízku.

I já jsem před nedávnem seděla v malé kavárně a řešila něco podobného. Objednala jsem si zákusek a šálek kávy. Servírka mi přinesla dezertní talíř s mini zákuskem, který byl zdobený rozteklou šlehačkou. Když jsem uvnitř objevila mírně zmrzlé těsto, nechtěla jsem věřit. Navíc cena toho cukrářského „díla“ byla vysoká. V zápětí, jakoby se ve mně objevily dvě hádající se ženy. Jedna se nestačila divit, jak je možné, že mi někdo chce podstrčit něco takového. „To si přece nedám líbit.“ Ta druhá jí trochu držela zpátky: „není to tak hrozné, sníst se to dá… příště už sem nepůjdu, ale teď tady nebudu nic řešit.“ Stát se mi podobná věc před pár lety, myslím, že by to dopadlo tak, že bych zákusek snědla, odešla domů a cestou si vyčítala, že jsem se nedokázala ozvat.

Dnes si moc dobře uvědomuji, že když některé věci v životě nevyřeším správně, budu se s nimi potkávat stále dokola. Život je škola. Když nezvládnu probírané učivo, budu z něj zkoušena znovu a znovu. A co víc, vše má svoji souvislost. U toho talíře s nevábně vypadajícím zákuskem, jsem si začala klást otázky, co všechno si v životě nechávám líbit, aniž bych se ozvala, aniž by se dokázala postavit sama za sebe. A když se rozhlédnu kolem sebe, co všechno si lidé nechávají líbit? V práci, partnerství, ve vztazích s dětmi…

Vážíme si sami sebe? Já bych před lety svůj zákusek tiše snědla, ale napadá mě otázka - naservírovala bych něco takového svým blízkým? Ne, ne. Pro ty druhé chceme to nejlepší. Ale proč se někdy chováme k těm druhým s větší úctou než sami k sobě? Proč je nám někdy trapné řešit věci, které se týkají nás samých?

A tak nebylo cesty zpět. V záplavě takových myšlenek, jsem zákusek prostě řešit musela.

S příjemným tónem v hlase jsem ho nesměle vrátila servírce, která ho s omluvou nesla zpět do kuchyně. A tak sedím dál u stolečku a čekám, kdy mi přinesou nový, lepší a chutnější dortík. Jenže jsem se ho nedočkala. Nevadí. Hlavní je, že jsem se dokázala ozvat. Nenechala jsem se odbýt.

Myšlenky ale běhají hlavou dál. „Stejně, je to nádhera… už zvládám věci, které pro mě byly dřív takový problém. Udělala jsem pokrok.“

Dopila jsem tedy kávu a požádala o účet. Překvapeně jsem na něj hleděla, protože servírka mi naúčtovala cenu kávy i reklamovaného zákusku. V tu chvíli už jsem nezaváhala a obrátila se k mladé slečně, která mne obsluhovala. „Vy jste mi ale zaúčtovala i cenu za dort. Ale já ho reklamovala a nový jsem nedostala.“ Slečna se zarazila. „Zeptám se na to v kuchyni“, zněla její odpověď.

Po chvilce přišla s tím, že zaplatit chce opravdu jen kávu.

Dvakrát jsem se musela během jednoho odpoledne postavit a dát najevo - tak takhle to nepůjde. A někde uvnitř jsem cítila, že je vše tak, jak má být. Nebyla jsem zaplavena pochybnostmi. Zmizely pocity, že je to trapné, obtěžující a zbytečné, něco tady řešit.

Když člověk vhodným a jemný způsobem dává druhým najevo, že některé věci jsou pro něj nepřijatelné, i ostatní si ho začínají více vážit. Vyzařuje z něj totiž něco, co slovy těžko můžeme popsat. Ale podvědomě to cítíme. Cestou domů jsem si tentokrát říkala, že možná v mojí žákovské knížce života je teď napsaná jednička z obhajoby sebe sama. Možná v budoucnu dostanu i hvězdičku. A věřím, že je spolu se mnou budete sbírat i vy.

Klára